Připomíná mi to současný Leicester, vzpomíná Palička na tažení Ratíškovic

Už to je šestnáct let od největšího překvapení v historii MOL Cupu. V sezoně 1999/2000 se do finále českého poháru probojoval liberecký Slovan a na Strahově narazil na poněkud překvapivého soupeře – druholigové Ratíškovice. Velké překvapení nakonec potrápilo i Severočechy a po boji padlo těsně 1:2. Jeho tehdejší kouč Vlastimil Palička vzpomíná na senzační jízdu dodnes a pochvaluje si zejména partu, která tehdy v Ratíškovicích fungovala.

Co vás po šestnácti letech od památného finále Ratíškovice – Liberec napadne?
Napadá mě, že to byl obrovský úspěch, ne však náhodný. Vytvořili jsme skvělé a soudržné mužstvo. Někteří kluci se díky tomu úspěchu dostali i do nejvyšší soutěže.

V čem byla největší síla vašeho mužstva?
V charakteru. Jsem typ trenéra, který na tuhle věc opravdu dbá. Měli jsme tehdy i hráče z Baníku a Sigmy, kteří tam byli na hostování, dobře jsem je znal. Vytvořili jsme dohromady výborné mužstvo a to jak fotbalově, tak charakterově. Trochu mi to připomíná současný Leicester.

Můžete být v přirovnání k Leicesteru konkrétní?
Někde na internetu jsem viděl Vardyho, který pozval celý tým k sobě do baráku, kde sledovali zápas Chelsea, který měl rozhodnout o jejich titulu. Takže jednak mi to připomíná ona soudržnost, ale také nízkonákladovost. V obou věcech byly Ratíškovice hodně podobné.

Jak široký kádr jste tehdy měl k dispozici?
Měli jsme tam tuším šestnáct hráčů, ale z toho čtyři byli mladí chlapci, kteří se vše teprve učili. Takže ligu a pohár jsme hráli s dvanácti hráči do pole.

Dalo se vůbec zvládnout hrát v takovém počtu anglické týdny?

Takových týdnů jsme hráli tuším šest. Rozhodně to v tomto počtu nebylo vůbec jednoduché. Chtěl jsem hráče regenerovat, ale měli jsme k dispozici jen sprchu (usmívá se). Proto jsem domluvil každý týden regeneraci v lázních v Hodoníně, což je kousek. Tím jsem hráče do toho poháru ještě více zblbnul. Jejich přístup pak byl příkladný.

Byli tehdy v týmu nějací hvězdní hráči, kteří měli na úspěchu největší podíl?
Řekl bych, že jsme měli takové tři skupinky hráčů, které ale držely při sobě. Byli tu takzvaní domácí hráči, to byli ti, kteří vybojovali postup do druhé ligy. Tuto skupinku jsme doplnili hostujícími hráči z Olomouce. A pak jsme měli Pavla Svobodu, mého spoluhráče, se kterým jsem se potkal na konci kariéry na hřišti. Hodně mi pomohl s tím, aby mužstvo ochotně přijalo mé tréninkové prvky. Trénoval jsem zónovou obranu a presinky. Zkrátka takové věci, které už jsou dnes samozřejmostí.

Takže jste týmu přednesl nové trenérské metody?
Troufám si říct, že za mého trénování udělalo mužstvo velký progres. Nedávno jsem si pouštěl to finále, kde jsme zvládali dobře napadat rozehrávku soupeře a zónově bránit. Dnes je to asi i legrační, ale tenkrát bylo mužstev, která takhle hrála, minimum. Moc trenérů to nemělo odvahu zkoušet. Já jsem předtím byl v Olomouci, kam jsem sehnal materiály z Německa, které byly právě na téma zónová hra a obrana. Vědomosti z oněch materiálů jsem si pak přenesl do Ratíškovic.

Pojďme se nyní zaměřit na vaši cestu z prvního kola až do finále. Vybavujete si ji ještě?
Pamatuji si, že v prvních kolech jsme s kluby z nižších soutěží vyhrávali jen těsně a já nebyl spokojený s výkony. Soupeře jsme, tak jak to v poháru bývá, podcenili. I tak jsme ale utkání zvládli a šli dál.

Další oponenti už ale byli z řad ligových týmů, změnilo se něco?
Hráli jsme s Drnovicemi a s Blšany. To jsou týmy, které dnes na nejvyšší úrovní již neexistují. Tam se situace obrátila a podcenili pro změnu oni nás, přesto jsme byli lepší. Utkání se navíc hrála u nás na stadionu, kam přijely ligové kluby a i pro fanoušky to bylo motivující.

Můžete přiblížit, jak se zápasy s ligovými mužstvy v Ratíškovicích prožívaly?
Byl plný stadion, vyprodáno. Lidé doslova lezli po stromech, aby co nejlépe viděli. Ta atmosféra nám hodně pomohla k postupu.

Pak jste hráli s Plzní a semifinále s Vítkovicemi, jak vzpomínáte na tato utkání?
Na Plzeň vzpomínám dobře, jako hráč jsem tam působil, takže jsem se vrátil do známých míst. Plzeň tenkrát působila ve druhé lize, ale ihned postoupila výš. I přesto, že jsme byli ve stejné soutěži, bylo čtvrtfinále prestižní a vyhráli jsme zaslouženě. Do semifinále jsme měli štěstí v losu, protože jsme dostali Vítkovice a hráli jsme doma. Dali jsme tři góly a těšili se na finále.

A pak přišla cesta na Strahov. Projevovala se na týmu nervozita?
Jelo se nám tam dobře, Liberec byl jasným favoritem, takže jsme ani nebyli nervózní. Já zavzpomínal na doby, kdy jsem působil jako asistent v Sigmě. Co se týká režimu před utkáním, bylo to pro většinu hráčů něco zcela nového. Byli jsme v hotelu, konala se tisková konference a podobně. To hráči vůbec neznali. Utkání bylo kvalitní, i přesto, že jsme prohráli. Takhle zpětně to ale vidím jako dobrý výkon.

Byl velký problém zkrotit motivaci hráčů?
Jak už jsem říkal, měli jsme výborný charakter. Proto nehrozilo, že bychom ztratili pokoru. Byli tady skromní kluci a takové já vyhledávám. Musí být cítit podpora a soudržnost. To v Ratíškovicích bylo, takže kluci byli motivovaní, ale ne přemotivovaní.

Po prohře jste se ale asi necítili dobře, že?
Nevzpomínám na to rád. Vybaví se mi to vždy, když se dívám na finále jakékoliv soutěže. Vidím trenéra, který jde po schodech, aby převzal medaili, ale prohrál. V tu chvíli je vám to hrozně líto. Pozitivní myšlenky se dostaví tehdy, když si s postupem času uvědomíte, co jste vlastně dokázal.

Jak dlouho tohle trvalo vám?
Pomohla mi reakce ve vesnici. Oslavy byly velkolepé, osobně tomu říkám malé Nagano. Lidé byli na nohou, probíhaly průvody s transparenty. Na balkóně obecního úřadu se slavilo a pozval si nás i starosta.

Vzpomíná se na to v Ratíškovicích dodnes?
Já se tam rád vracím, ale samozřejmě už tam ti hráči nejsou. Jezdím tam za dobrým vínkem. S mužstvem se ani nijak nescházíme, s nikým to neprobírám. Rád si ale zatelefonuji s Kordulou a Dekařem, což jsou ve Slovácku asistenti odcházejícího trenéra Habance. Jirka Dekař mi dělal asistenta a Michal Kordula v týmu působil jako hráč. Byl to kluk, který se hrozně vypracoval. Když jsem mužstvo přebíral, byl na hostování někde v I.A třídě. Pak se ale vypracoval na nejlepšího a vzal jsem si ho s sebou do Jablonce. Teď se o něm mluvilo jako o velkém favoritovi na post hlavního kouče Slovácka. Je to typický skromný kluk z Ratíškovic, který na sobě pracuje.

Kam ve své trenérské kariéře řadíte postup do finále s Ratíškovicemi?
Vysoko, i když si někdo může říct, že je to jen nějaký pohár na nějaké vesnici. Nebyla to náhoda, byl to výsledek mých trenérských metod, které jsou dnes již běžné. Dařilo se nám v obou soutěžích. Je to utopie, ale myslím, že kdyby v dnešní době měl klub ambice, dokázal by postoupit na nejvyšší úroveň.

Na závěr již jen otázka, co pro vás znamená současný český pohár?
Vím, že je u nás sledovaný o hodně méně, než jinde ve světě. Je to velká škoda, protože pohárová soutěž je hodně zajímavá. Hlavně v tom, že se utkávají kluby z nejvyšší soutěže s celky z nižších soutěží. A občas se stane, že outsider vyřadí favorita. Mrzí mě, že je současný systém poháru takový, jaký je. Při současných regulích už se nemůže opakovat to, co se stalo v Ratíškovicích. To proto, že se od čtvrtfinále hraje systémem doma – venku, což zabraňuje překvapení. Pak je to tak, že silnější postoupí. Je to ve prospěch ligových týmů, ale v neprospěch poháru.